Něco končí, něco začíná

Takhle se to vždycky říká a já mám konečně pocit, že by to mohla být pravda. 

Dnes jsem byla po roce a měsíci naposledy v práci. A nějak mě to donutilo se trochu zamyslet nad tím, co se za ten rok vlastně stačilo stát. Se svým smyslem pro sebepodceňování mám vždycky dojem, že jsem nedokázala nic. Ale v poslední době se začínám trochu měnit a nabývat lehce na pozitivitě a myslím, že jsem toho vlastně dokázala dost. 

Když to vezmu po pořadě...

• od zaří jsem začala cvičit doma s činkami plus jsem v únoru a březnu běhala

• v únoru měla jsem své vystoupení s fly yogou

• během března jsem úspěšně udělala řidičák

• na konci března jsem se hecla a začala chodit na street workout a crossfit

• úspěšně jsem oba poslední semestry na VŠE složila všechny zkoušky

• odstátnicovala jsem a obhájila bakalářskou práci, oboje za jedna

• udělala jsem přijímačky na magistra na VŠE bez učení 

To by z takových těch styčných bodů asi bylo vše. Hodně z bodů, co mě těší, se týkají cvičení. To se také stalo takovým smyslem mého života. To je také jeden z důvodů, proč se cítím líp jak fyzicky, tak psychicky. Ale samozřejmě ne všechno je vyloženě skvělé. Co se tedy týče těch končících věcí. z VŠE jsem odešla a budu nastupovat na soukromou VŠEM. Nevím, jestli to bylo nejlepší rozhodnutí, ale stojím si za ním. Skončila jsem ve stávající práci a mám domluvenou novou, jenže zatím nemám datum nástupu. Ale co, pracovat budu zbytek života, tak si holt udělám třeba 2-3 měsíce pracovní volno. To snad také bylo dobré rozhodnutí. Na začátku září se se mnou rozešel přítel, se kterým jsem byla necelý rok. Byla jsem z toho nešťastná, ale zpětně vidím, že to tak vlastně bylo dobře. Nehodili jsme se k sobě a já byla nešťastná.  

A tedy konečně po mnohe měsících, možná i po několika letech se cítím fajn. Prostě dobře. Těším se na novou školu, na novou práci, chodím několikrát týdně cvičit, jezdím sem tam na výlety, chodím do školy na dobrovolné přednášky a tak. A život je prostě fajn. Zjistila jsem, že jsem se prostě moc za vším hnala a chtěla mít všechno hned. A to není dobrý přístup. Trápilo mě, jak jiní mají od 18 svůj byznys a v mém věku už jsou úspěšní, mají vysněnou práci, bydlí s přítelem a prostě jsou ve všem skvělí a nejlepší. A já tohle vlastně ani nechci. Nechci být dokonalý prototyp mileniála co musí mít cool stáže v zahraničí, low cost procestoval svět a založil vlastní start-up. Ne, že bych v nějaké míře takové věci také nechtěla. Ale vlastně to nepotřebuju. Stačí mi obyčejný spokojený život. Toliko k večernímu zamyšlení.